Byl jednou jeden malý chlapec jménem Pepíček, který žil v malebné vesničce uprostřed rozsáhlých luk a lesů. Jednoho slunečného dne, když se procházel po kraji lesa, narazil na malou, zmatenou včelku.
"Proč tak smutně včelko?" zeptal se ji mile Pepíček. "Ztratila jsem svůj úl a nemohu najít cestu zpátky," zabzučela malá včela se smutkem v očích. Pepíček se rozhodl pomoci ztracené včelce a společně vyrazili na cestu vesnicí hledat její domov.
Procházeli loukami plnými květů, kde Pepíček poslouchal zpěv ptáčků a včela nasávala nektar z kvetoucích rostlin. Po chvíli došli ke starému stromu, který stál uprostřed louky. Včela se zaradovala, když zahlédla svůj úl v řadě úlů pod stromem. "Můj domov! Našel jsi můj domov, Pepíčku," zazpívala šťastná včelka. "Pomoc druhým je přirozená, včelko," usmál se Pepíček. "Rád jsem ti pomohl najít tvůj domov." Včelka byla plná vděku a radosti. "Jako poděkování ti daruji sladký med z našeho úlu," řekla a vrněla k úlu pro trošku zlatavého medu.
Pepíček ochutnal med a jeho ústa se naplnila sladkostí léta. "Děkuji, včelko! Tvůj med je nádherně sladký." S úsměvem na rtech a sladkou chutí v ústech se Pepíček vydal zpátky do vesnice, zatímco včelka zuřivě bzučela kolem úlu plného svých sester. Byl to krásný den, plný dobrodružství a nových přátel. A tak skončila jejich malá dobrodružství, ale Pepíček nikdy nezapomněl na malou včelku, která se ztratila a znovu našla svůj domov díky jeho pomoci.