Byla jednou jedna malá holčička jménem Anička, která žila v domě na kraji velkého lesa.
Anička měla velmi ráda med, který její tatínek společně se včelami, které měli v malém včelíně za domem, vyráběl.
Jednoho dne tatínek Aničce řekl: „Aničko, tento med je velmi zvláštní. Je plný lásky a péče, kterou naše včelky vkládají do každé kapky. Musíš ho ochutnat s respektem a vděčností.“ Anička byla zvědavá a hned ochutnala trochu medu. Byl sladký, jemný a ohromně chutný. „Je úžasný, tatínku!“ vykřikla radostně.
Dny plynuly a Anička každé ráno jedla med, ale zapomněla na tatínkova slova. Začala med brát jako samozřejmost a už neocenila tu jedinečnou chuť a lásku, která v něm byla. Jednou rána Anička zjistila, že med ztratil svoji magickou chuť. Byl stále sladký, ale už nebyl tak zvláštní jako dřív. Smutně šla za tatínkem a pověděla mu o tom. Tatínek se usmál a řekl: „Víš, Aničko, když něco máme každý den, je snadné to brát jako samozřejmost. Ale musíme si vážit malých radostí a dárků, které nám život přináší.“ Anička pochopila a příští den ochutnala med s hlubokou vděčností a láskou v srdci. A hle, med opět získal svoji kouzelnou, jedinečnou chuť.
Od té doby Anička nikdy nezapomněla ocenit všechno dobré, co v životě měla. Se svojí maminkou, tatínkem a včelkami žije v domě na kraji lesa šťastně až dodnes.