Jednou, na čarovné louce, žila malá včela jménem Elvínka. Elvínka byla velmi pracovitá a den co den sbírala nektar z barevných květin. Všichni v úlu ji měli velmi rádi.
Jednoho dne Elvínka narazila na zvláštní květinu, která mluvila. "Prosím, neber mi můj nektar, jsem poslední svého druhu," zašeptala květina smutně.
Elvínka byla překvapená, ale také velmi laskavá, a tak květině slíbila, že ji nechá být. Věrná svému slibu, Elvínka našla jiné květiny a nesla nektar zpět do úlu. Když královna včel slyšela o Elvínčině laskavosti, byla nesmírně pyšná.
"Elvínko, tvoje srdce je plné lásky a laskavosti. Děkuji ti za to." řekla královna. A od té doby, kdykoliv nějaká včelka narazila na něco neobvyklého nebo vzácného, připomněla si Elvínčin příběh a chovala se s láskou a respektem k přírodě. A tak včelky a květiny na této kouzelné louce žily spokojeně po zbytek svých dnů, díky malé a laskavé včelce jménem Elvínka.
