VČELÍ POHÁDKY

Ve vzdáleném lese, kde stromy šeptaly tajemství a květiny tančily ve větru, žil skřítek jménem Elvin. Byl známý svou dobrotou a kouzelným medem, který měl moc uzdravit jakékoliv dítě.

Jednoho dne se o Elvinově medu dozvěděla zlá čarodějnice Morgana. Záviděla skřítkovi jeho dar a chtěla moc medu pro sebe. Ukradla med a zaklela ho, aby nemohl nikomu pomoci.

Elvin byl zarmoucen, ale nevzdal se. Věděl, že pravá síla medu pramení z radosti a smíchu dětí. Vypravil se na cestu, během které děti učil smát se a být šťastné i bez medu. Když se děti začaly smát, jejich smích zlomil čarodějčino kouzlo.

Med získal zpět svou kouzelnou moc a Elvin ho opět mohl použít k uzdravení. Morgana byla poražena a Elvin pochopil, že pravé kouzlo nespočívá v medu, ale v nezdolném duchu a radosti dětí. A tak se les znovu naplnil smíchem a štěstím, a všichni věděli, že pokud jsou společně a šťastní, žádné zlo nemůže převážit dobro.

Byl jednou jeden malý chlapec jménem Pepíček, který žil v malebné vesničce uprostřed rozsáhlých luk a lesů. Jednoho slunečného dne, když se procházel po kraji lesa, narazil na malou, zmatenou včelku.

"Proč tak smutně včelko?" zeptal se ji mile Pepíček. "Ztratila jsem svůj úl a nemohu najít cestu zpátky," zabzučela malá včela se smutkem v očích. Pepíček se rozhodl pomoci ztracené včelce a společně vyrazili na cestu vesnicí hledat její domov.

Procházeli loukami plnými květů, kde Pepíček poslouchal zpěv ptáčků a včela nasávala nektar z kvetoucích rostlin. Po chvíli došli ke starému stromu, který stál uprostřed louky. Včela se zaradovala, když zahlédla svůj úl v řadě úlů pod stromem. "Můj domov! Našel jsi můj domov, Pepíčku," zazpívala šťastná včelka. "Pomoc druhým je přirozená, včelko," usmál se Pepíček. "Rád jsem ti pomohl najít tvůj domov." Včelka byla plná vděku a radosti. "Jako poděkování ti daruji sladký med z našeho úlu," řekla a vrněla k úlu pro trošku zlatavého medu.

Pepíček ochutnal med a jeho ústa se naplnila sladkostí léta. "Děkuji, včelko! Tvůj med je nádherně sladký." S úsměvem na rtech a sladkou chutí v ústech se Pepíček vydal zpátky do vesnice, zatímco včelka zuřivě bzučela kolem úlu plného svých sester. Byl to krásný den, plný dobrodružství a nových přátel. A tak skončila jejich malá dobrodružství, ale Pepíček nikdy nezapomněl na malou včelku, která se ztratila a znovu našla svůj domov díky jeho pomoci.

Byla jednou jedna malá holčička jménem Anička, která žila v domě na kraji velkého lesa.

Anička měla velmi ráda med, který její tatínek společně se včelami, které měli v malém včelíně za domem, vyráběl.

Jednoho dne tatínek Aničce řekl: „Aničko, tento med je velmi zvláštní. Je plný lásky a péče, kterou naše včelky vkládají do každé kapky. Musíš ho ochutnat s respektem a vděčností.“ Anička byla zvědavá a hned ochutnala trochu medu. Byl sladký, jemný a ohromně chutný. „Je úžasný, tatínku!“ vykřikla radostně.

Dny plynuly a Anička každé ráno jedla med, ale zapomněla na tatínkova slova. Začala med brát jako samozřejmost a už neocenila tu jedinečnou chuť a lásku, která v něm byla. Jednou rána Anička zjistila, že med ztratil svoji magickou chuť. Byl stále sladký, ale už nebyl tak zvláštní jako dřív. Smutně šla za tatínkem a pověděla mu o tom. Tatínek se usmál a řekl: „Víš, Aničko, když něco máme každý den, je snadné to brát jako samozřejmost. Ale musíme si vážit malých radostí a dárků, které nám život přináší.“ Anička pochopila a příští den ochutnala med s hlubokou vděčností a láskou v srdci. A hle, med opět získal svoji kouzelnou, jedinečnou chuť.

Od té doby Anička nikdy nezapomněla ocenit všechno dobré, co v životě měla.  Se svojí maminkou, tatínkem a včelkami žije v domě na kraji lesa šťastně až dodnes.

Jednou, na čarovné louce, žila malá včela jménem Elvínka. Elvínka byla velmi pracovitá a den co den sbírala nektar z barevných květin. Všichni v úlu ji měli velmi rádi.

Jednoho dne Elvínka narazila na zvláštní květinu, která mluvila. "Prosím, neber mi můj nektar, jsem poslední svého druhu," zašeptala květina smutně.

Elvínka byla překvapená, ale také velmi laskavá, a tak květině slíbila, že ji nechá být. Věrná svému slibu, Elvínka našla jiné květiny a nesla nektar zpět do úlu. Když královna včel slyšela o Elvínčině laskavosti, byla nesmírně pyšná.

"Elvínko, tvoje srdce je plné lásky a laskavosti. Děkuji ti za to." řekla královna. A od té doby, kdykoliv nějaká včelka narazila na něco neobvyklého nebo vzácného, připomněla si Elvínčin příběh a chovala se s láskou a respektem k přírodě. A tak včelky a květiny na této kouzelné louce žily spokojeně po zbytek svých dnů, díky malé a laskavé včelce jménem Elvínka.